Gunvald Larsson se po autobuse ohlédl.

"Tohle je jiná značka," řekl. "To je ten německý Büssing."
Po chvíli dodal: "Půjdeš se mnou k té Assarssonové? To je žena toho chlapíka s lahví whisky. Jedu k ní ve tři."
"Ještě nevím," řekl Martin Beck.
"Stejně budeš blízko. Je to jenom jeden blok za nemocnicí v Sabbatsbergu. Já bych tě pak odvez zpátky."
"Uvidíme. Podle toho, kdy budu hotov s tou ošetřovatelkou."
Na rohu Údolní a Tegnérovy ulice je zastavil muž ve žluté ochranné přilbě s červeným praporkem v ruce. V areálu nemocnice v Sabbatsbergu probíhaly velké přestavby. Bourali tam nejstarší budovy a zároveň už tam vyrůstaly nové. Právě odstřelovali skálu vedle Údolní ulice. Ozvěna výbuchů mezi domy ještě nedozněla, když Gunvald Larsson řekl: "Proč radši nevyhodí do povětří celý Stockholm najednou, místo aby ho odstřelovali kousek po kousku?
Pak ho můžou celý vyasfaltovat a pomalovat pruhama a udělat z toho jedno velikánský parkoviště. Stejně jim z toho nakonec nic lepšího nevyleze.".
Martin Beck vystoupil před vjezdem poblíž Eastmanova institutu, kde je porodnice a gynekologická klinika. Prostranství před vchodem. bylo prázdné, ale když přišel blíž, zahlédl za skleněnými dveřmi ženu v beránčím kožichu, která ho už vyhlížela.
Otevřela dveře a řekla: "Komisař Beck? Já jsem. Monika Granholmová." Stiskla mu ruku srdečným železným stiskem. Zdálo se mu, že slyší praskot vlastních kostí. Jestli takhle vášnivě tiskne i ta nemluvňata, pěkně děkuju, pomyslel si.